Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Hladové zdi

Podle staré pravdy lidé musejí dostat svůj chléb a hry. Pokud jim ale dáte práci, získají obojí najednou.

Ve chvíli, kdy lidé poprvé ohradili svůj dobytek a zaseli první obilí, získali spolu s množstvím časové úspory při shánění potravy i zárodek problému, s nímž se jejich potomci v průběhu dějin zvládali vypořádat s proměnlivou úspěšností. Lidí bylo najednou více, než jich bylo potřeba na zajištění obživy. Přímá uměra mezi odvedenou prací a získaným jídlem zmizela, nahradil ji směnný obchod, později peníze, vznikala nová povolání, aby bylo z čeho rovnici počítat. Zpočátku to šlo jednoduše, lovců, zamědělců či stavitelů bylo potřeba hodně. Vybudovaná sídla musel někdo chránit, zrodily se armády. Když ani to nestačilo zaměstnat či eliminovat všechny, stavěly se pyramidy, chrámy, hladové zdi. Jak ale postavit zeď, když lidí začne být víc než kamene?

Průmyslová revoluce starobylý problém lidstva zvětšila, zároveň dovolila rychlý rozvoj vědy, stavitelky mnoha hladových zdí. Ovšem pokrok, který s sebou věda chtě nechtě přináší, je znovu zbraní dvojsečnou. Přicházejí nová odvětví, nacházíme nové suroviny, které je třeba těžit, zároveň ale zjednodušujeme výrobní postupy. Hladovou zdí počátku dvacátého století se stala válka, zeď nestabilní ale efektivní, navíc spoustu lidí zaměstná i odklízení jejích trosek.

Někdy v této době začíná lidsto stavět základy jedné z největších hladových zdí současnosti – marketingu. Z nápisů na zdech a plakátech proniká reklama do rádia, do kin. Reklama sama o sobě nezaměstnává zatím mnoho lidí, velikost téhle zdi spočívá v něčem jiném – přináší s sebou vznik konzumní společnosti, obrací uvažování lidí naruby – motivací pro nákup zboží už není potřeba, ale touha. Na takovýto kotrmelec lidstvo ještě není připraveno, zamotá se mu z něj hlava, ocitá se na dlažbě.

Zatímco Evropa využívá ruiny poslední hladové zdi a obnovuje zbrojní závody, ve Spojených státech přikládají k základům zdi nové tím, že ruší zlatý standard. Peníze se na zlato mohly vázat v době, kdy je lidé nepotřebovali shromažďovat na své touhy a nebylo jich tedy třeba tolik. Měřítkem hodnoty peněz (definitivně až s druhým odstoupením USA od zlatého standardu v 70. letech) se stává lidská práce. I tahle zeď se ale ve své plné síle projeví teprve později.

Konec Druhé světové války přináší stavbu dalších zdí. Rozpor v tom, kdo se má o deficit zaměstnanosti starat, způsobuje vznik železné opony, zdi, jež je vybudovaná na pevných základech strachu a nenávisti. (Snad inspirováni Orwellem, i z této zdi udělali lidé tu hladovou, na níž si vydělávali na obživu. A narozdíl od bipolárního světa, zeď nenávisti se v 90. letech nerozpadla, jen se tu a tam vyspravila, podepřela, ba i třísky lítaly, aby ji udržely jako opěrný bod moci…) Na Východě zůstává architektem hladových zdí stát, na Západě tuto roli přejímá trh – ten je nakonec o mnoho úspěšnější. Stát se pak stará o ty, pro které trh hladovou zeď nevymyslel. Platí je jednoduše za to, že nechodí do práce.

Vynalézavost trhu nemá hranic. Poznat to jde jednoduše z toho, že ačkoli je lidí stále víc, trh si vymyslí práci pro každého. Změnily se základní věci, které člověk k životu potřebuje, s přelomem tisíciletí mezi ně proniká stále větší počet technických vymožeností. Reklama zároveň znemožňuje objektivně posoudit, co se mezi tyto základní věci řadí a které jejich parametry jsou důležité. Potřebujeme novou věc, protože se stará rozbila, nebo protože se na trhu objevila taková, jejíž barva, značka, tvar, výkon nebo cena je pro nás o mnoho přitažlivější? A na čem z toho opravdu záleží? Kdy naposledy jste se 5 minut v kuse necítili být zákazníky?

Sedm desetiletí nestačilo lidstvu, aby se připravilo na další boom marketingu, který nastal s příchodem internetu. S rozšířením obzorů lidí rostou jejich tužby. Zase se dostáváme k bodu, kdy není dost peněz pro každého, mění se  tedy znovu měřítko jejich hodnoty – stává se jím důvěra. Začínáme budovat největší hladovou zeď současnosti – dluh. Na jejím vytváření se podílíme každý zvlášť i všichni dohromady, chodíme kolem ní každý den. Spousta z nás je za její budovaní přímo odměňovaná, jak tomu bylo odjakživa. Stala se naší součástí, protože jsme ji umístili přímo k samým základům lidské civilizace.

Poslední roky ukazují, že se tahle zeď začíná bortit. Padá nám na hlavu, postavili jsme ji příliš vysoko. Ale děláme všechno proto, abychom ji udrželi pohromadě. Pokud by se měla rozpadnout úplně, strhne s sebou další zdi, o které se opírá. Dost možná i takové, které už dávno nepovažujeme za hladové. Co bude potom?

Postavíme další zeď. Vyšší a pevnější než všechny předchozí. I kdyby nás měla jednou všechny zasypat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama