Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Plamínek ohně

Vypadali tak spokojeně a nerozlučně, když spolu stáli vprostřed rušného náměstí a objímali se. Jemu zářily oči, jí se v pomerančových vlasech zrcadlilo slunce. Pak objetí povolilo, čas se ještě na chvíli zastavil, jak se jejich propletené prsty pokusily vzdorovat předtuše odloučení. O minutu později už z elegantního páru byly jen dvě další anonymní tváře v uniformním oblečení spěchající přeplněným centrem velkoměsta.

Když se potkali poprvé, on ji ani nepostřehl. Později to nechápal, když si prohlížel fotky z toho večera, kde ona tak zářila elánem a on vypadal tak vyčerpaně. Přesto ho pak (navzdory tomu, že jí nikdy nevěnoval více pozornosti, než bylo bezpodmínečně nutné) vytrvale oslovovala při každé příležitosti, dokud nedosáhla toho, že se s ní alespoň na okamžik dal do řeči. Díky tomu spolu strávili následující večer. Ona byla krásná, on byl opilý.

Vídali se jen párkrát do měsíce, proto se poznávali pouze pomalu a obezřetně. Bavili se o své minulosti, o úspěších i nezdarech. Srovnávali své plány do budoucna a pokoušeli se dvě mimoběžky zkroutit tak, aby měly co nejvíce společných bodů. Ona ho obdivovala pro to, co dokázal – přestože ve skutečnosti zatím nedokázal nic. On ji obdivoval pro to, čeho měla dosáhnout v nejbližší době – přestože za ničím z toho neměly stát její schopnosti, snad kromě umění se narodit.

Nebyli zdaleka dokonalým párem, jakkoli se jím snažili být. Pocházeli každý z jiného světa. Jemu ten její blýštivý, hektický naháněl hrůzu bez ohledu na to, že se v něm díky ní dokázal pohybovat naprosto přirozeně a dokonce si to všechno i užívat. Ji ten jeho klidný a tichý nijak nelákal, přesto se v něm dokázala po pár pokusech ve slabých chvílích cítit jako doma. Měli i svět společný, ten, ve kterém by jeden bez druhého ztratili značnou část své reputace. 

Ona ho učila všemi těmi svými nezřetelnými metodami pohybovat se ve velkém světě, on ji naopak díky svým konexím nechával pronikat do toho velkého světa stále hlouběji. V tom spočívala ta záhada, proč, jakkoli si v lecčems nepodobni, spolu dokázali být tak spokojeni. 

Vzdálenost se zdála být jim největší překážkou, překážkou však, kterou byli, vedeni vidinou, že brzy se jí již zbaví, schopni a ochotni umě překonávat. I ve chvílích, kdy jednoho či druhého souhra okolností odvála na delší dobu z dosahu pavučiny tohoto vztahu, dokázali být (díky tomu, že žili na počátku století, jehož první polovina měla patřit lidem jako oni) alespoň zdánlivě spolu.

Jednoho dne, velice blízko již okamžiku, kdy se měla ona vzdálenost zmenšit takřka na dosah ruky, se přistihl, jak kleče na okraji louky drží si u ucha v jedné ruce mobil, v té druhé pak třímá ostré nůžky. Zděšeně se pozoroval, jak při jednom z těch hovorů, kterých již absolvoval snad tisíce, pomalu, o to však pečlivěji, přestřihuje ty tenké šňůrky, které jej pojily s jejím velkým světem. Pěkně jednu po druhé.

Na konci týdne, za vlahé letní noci, přestřihl koněčně i tu, která jej pojila s ní samotnou…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama