Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Bratislava, léto l.p. 2007

Sluneční paprsky mě dusí, procházím mostní brankou. Na zádech krosnu, na té se na příliš dlouhé šňůrce houpe plechový bubínek. V pravé ruce kytara. Zapalovač ve špatné kapse, s krosnou na zádech se do ní nedostanu. Budu muset zastavit. Dal bych si pivo. Ještěže jdu s předstihem...

Na zídce kus přede mnou sedí holka taky s krosnou. Grínpís na první pohled. Procházím kolem ní. "Nemáš zapalovač?" No tak se teda fakt zastavím a najdu ho, když už to není jen pro mě. "A nedal by sis pivko?" V tu chvíli ji začnu zbožňovat. Sedíme tam asi dvacet minut, kouříme, pijem napůl pivko z plechovky. Říká mi o nějákým novým zeleným infocentru v Kladrubech. Jasně, půjdu se tam podívat… Pak musim jít, nebo mi ujede vlak.

Na nádraží docházím sice s předstihem, ale ne první. Probíráme co máme s sebou na pití do vlaku a kdo má těžší krosnu. Pití je dost. "Zpívat začnem teprve až budem ožralý," říkam. "No, tak to bude nejpozdějc ve Vranově." No jo, Vája. Nastoupíme, popíjíme, dál je obraz matný.

Sedíme ve vlaku, asi někde za Prahou. Venku už je tma. Na kytaře do vytrvalého cé občas střihnu géčko, aby to vypadalo, jako že to tak má být. "Pijte vodu…" Vája s Kartou těžce improvizujou s frázováním. Michal zpívá správně. Já si myslim, že zpívám správně. Karoo se místo zpěvu dusí smíchy. Vráťa mlátí rukama do bubínku a sebou o lavici. Lucí s Káťou jsou vedle v kupé. "…a nepijte rum" Tak si dám rum a jedem dál.

Domluvili jsme se, že si v Malackách zazpíváme o Mackovi. Je pět ráno a vzhůru jsme jen tři. Zazpíváme si šeptem. Vráťa je nadšenej ze "slovenskýho vzduchu." Všichni jsou nadšený, že už tam budem. Já jsem nadšenej, že mě ta hlava zas až tak nebolí. Probouzíme ostatní. Příští zastávka: Bratislava, hlavná stanica.

Vystupujeme, nádraží je malý, ale hezký. Hned naproti hospoda s Kozlem. Zavřená. Naštěstí. Nákup jízdenek zabere snad hodinu, nikdo se nechce hejbat. Odkud to jede? To je daleko! Projíždí kolem nás růžová tramvaj. Tou jet nemůžem. Škoda.

Do té správné električky se vpotácím, až skoro spadnu. Hlavně nerozbít kytaru, na zbytek kašlu. Sedím a spím. Konečně. "Je to aspoň daleko, abych se vyspal?" "Bez obav, je to konečná." Jak spím, hlava se mi kejvá dopředu a dozadu podle akcelerace tramvaje. Vája to natáčí a má z toho děsnou srandu.

Vystupujem, kudy teď? Přes ten most nad silnicí? Na mostu místo asfaltu lino. No já se z toho fakt… Aspoň kdyby ta krosna nebyla tak těžká, krev tak zředěná alkoholem, slunko tak dotěrný. Na recepci to domluví Karoo s Vráťou a už jdem hledat to nejlepší místo na rozbití stanů. A dokola dokola dokola, tříkrát a dost, dvě místa jsou super, z každýho odejdem, nadáváme. Kiosek s pivem na každým rohu, všude zavřeno. Pak se konečně domluvíme a usadíme.

Rozbaluju stan, pokouším se ho složit. Ostatní jsou na tom líp, tak mi nakonec pomůžou. Ale na pivo nikdo nechce. Jenže já musim. Jdu hned za roh. Před kioskem sedí ženská, v kytičkovaných šatech a se třema zubama na různý světový strany vypadá jak hajzlbába. "Gešlósn, gešlósn!" Už z dálky. Nedochází mi to. Proč mluví německy? "Dobrý den…" "Prepáčte, máme zatvorené." Kuš babo, myslím si. "Prosím vás, já bych chtěl jenom jedno pivo. Já ho fakt POTŘEBUJU!" Smiluje se.

Padám do stanu k oběma kytarám a krosně. Vedle hlavy pokládám pivo a dobíjím hladinku. Záchrana. Můžu jít spát…sakra. Klíště na ruce. Pinzeta i betadin jsou v krosně, ale kdo se s tim má hledat? Namočím prst do zbytku piva (až se vyspím, budu mít ve stanu fajn popelník), klíště s nim nějak vykroutím. Dezinfekce alkoholem zevnitř i zvenku musí stačit. Pryč s nim a spát, než se ze stanu stane sauna.

A až vylezu ven, zjisím, že stanujem padesát metrů od hospody. Hurá.

Reklama