Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Dobrý den, svezete mě kousek?

Vždycky u silnice stával, vlasy do půl zad, ať si mával, jak si mával, nechtěli ho brát...

„Dobrej, svezete nás kousek?“
Ježiš, Báro…
(…)
„A můžu se zeptat? Vy takhle smíte brát stopaře?“
„Ježiš, Hardo…!“
„No ne, Pošta nám to zakazuje, zrovna loni tu jednoho kolegu svázali a sebrali mu peníze…“


Sedět někde na odpočívadle na obrubníku, hrabat se v krosně a hledat tu správnou ceduli se jménem města, položit ji vedle sebe a vědět, že si můžu v klidu zapálit, protože mě netíží čas odjezdu vlaku, věřit, že se najdou lidé, kteří, ač stojí o společnost, sedí v autě sami.

Proč musí auto umřít v půlce kopce zrovna, když je šestadvacátýho prosince a já se snažím dojet domů z nějaký zakopaný řiti?
Do telefonu je potřeba vzkázat, že nepotřebuju odvézt (je mi přece 16 a jsem soběstačnej!), že za hoďku jsem pěšky v Planý, odkud mi snad někdy pojede vlak.
Koho by nenapadlo, že zalomení palce je signálem, jež uvolní mu trať?
Třetí auto zastaví a posedlost je na světě.

Přijet domů, vědět, že jsem poznal spoustu nových lidí, že vlakem by cesta trvala o čtvrt hodiny míň, ale že by to nebyla taková legrace – ani takový zážitek.

„A kam vlastně jedeš?“
„Do Brna, mám tam zápis na vejšku.“
„Jo? A na jakou.“
„Mezinárodní vztahy a Bezpečnostní a strategická studia.“
„Tak to je fajn, hlavně, že to není Pajda. Já jsem totiž v minulým životě byl učitel.“
Takovej normální kamioňák..
.

Stát 45 minut pod mostem ve stínu a mávat a mávat… Potom se jít zeptat na benzínu, jestli opravdu stojím dobře – a následně jet o 2 zastávky tramvaje dál. Nebo hledat s Polákem v Praze firmu, kam má doručit dodávku. Nechat svoje podrážky rozpouštet se na rozpáleném asfaltu.

„Dobrý…“
„Hele, promiň, jedu jen do Kozolup.“
„Takovýmhle autem se svezu klidně i v protisměru!“
Červenej naleštěnej Citroen 2CV zní z místa spolujezdce jako splašená sekačka. Škoda. Ten chlapík s bílejma vlasama i fousama vypadá jak Kryšpín a určitě by se s ním skvěle kecalo.

Věřit všem těm písním o botách z kůže toulavého telete. Zapomenout na chvíli na stres všude kolem, vlastně na všechno, co se děje. Nechat se vysadit na neznámém místě a doufat, že je poblíž nějaká vesnice, podle jejíhož jména se dá zjistit poloha na mapě. Potkat někoho známého na naprosto cizím místě.

„Nebude ti vadit, když si zapálím, že ne?“
„Ne, pohoda…můžu taky?“
„Ne.“
Směju se a vytahuju cigáro.
„Ale já to myslel vážně. Manželka mi propálila potah na sedačce – od tý doby můžu v autě kouřit jen já.“


Nesnášet zimu kvůli spoustám oblečení v batohu, čekat na první příležitost. Vydržet čekat dvě hodiny, než někdo zastaví, a potom další hodinu, jestli se nebude muset otočit pro náklad. Vystoupit z jednoho auta a rovnout přeběhnout do dalšího, jehož řidič už mává a otevírá vám dveře.

Kterej kretén vymyslel sandále. Nemít kožený boty, tak už mi nohy odtály až ke kolenům, hypnotizuju tabuli s neúprosným údajem dvaačtyřiceti celsiovejch stupňů u teploty vozovky.
Stánek s borůvkama!
„Dobrej…máte něco k pití…prosím!“
Daj mi napít z vlastní lahve, ani nezvládnu poděkovat. Chystám se postavit s cedulí kousek před ně. Ještě se otočím.
„Můžu vám tu chvíli dělat konkurenci?“
„Jasný, třeba si tak pomůžem navzájem.“


Budík je nařízený. Jestli někdo dnes (11.6.) pojedete na trase Brno – Praha – Plzeň – Stříbro, zkuste se podívat, jestli nestojím vedle cesty a aspoň mi zatroubit na pozdrav. A kdyby ne, dívejte se stejně, on se někdo vedle cesty jistě objeví.

Ten den mi začalo léto…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama