Rok první
S Pražským modelem OSN jsem se poprvé setkal v sextě stříbrského gymnázia. Spolu se septimány jsme se na půl roku stali zástupci Súdánu a Turkménistánu… Atmosféra přípravných setkání mě zaujala, při projevech hostů jsem si dělal poznámky (což mě ve škole v té době ani nenapadlo), odpoledne jsem ve výboru obdivně pozoroval znalosti předsednictva („Můžete prosím napsat na tabuli vzorec plynu VX?“ „To by asi…šlo. Malý moment.“), závistivě jsem přihlížel řečnickým schopnostem jiných delegátů (sám jsem neřekl ani slovo).
Někde tady asi byly položeny základy mého zvyku chodit na jednání jen s prázdným papírem (samozřejmě názory „své“ země jsem měl načtené předem), vlastní argumentaci si připravovat až na místě (a opět – s přibývajícími zkušenostmi a prodlužujícími se projevy se moje poznámky na papíru ztenčovaly, až…)
A pak to přišlo. Láďa mi napsal projev, holky uvázaly kefíji a já stál před zaplněnou Míčovnou Pražského hradu a užíval si svých dvou minut slávy. Jak velké pak bylo mé překvapení, když jsem druhý den v Chroniclu našel u svého projevu to nejvyšší hodnocení…
A to mě nakoplo. Další čtyři dny vlála za mou hlavou kefíja chodbami Kongresového centra Praha, na půdě I. výboru jsem se bil se sionistickými žoldáky, průběh odminování v Súdánu dával mezinárodnímu společenství za příklad a večer hraje při tom kulečník psal na koleni resoulce; na půdě Rady EU jsem pak vyvětloval, že „já nejsem ten, koho se máte ptát na to, jaké jsou požadavky povstalců…“, a že „vládě Súdánu nezaleží na tom, jestli bude prostředníkem při jednáních Javier Solana, nebo vy, pane ministře!“ A tak jsem, zdá se, vešel do povědomí.
Rok druhý
Čína, nebo Rusko – otázka, kterou jsme si na začátku septimy kladli, byla nakonec vyřešena tak, jak to bylo správné, a já za pár týdnů seděl na židli stálého člena Rady bezpečnosti jako velvyslanec nejpočetnějšího národa na světě. Na stole přede mnou přibyla Charta OSN a jednací řád modelové RB, mlčení na přípravných setkáních jsem se však příliš nezbavil, mluvil jsem jen tehdy, kdy to bylo nutné. Na chodbě mě zdravili lidé, které jsem neznal, já s nimi prohodil pár slov podle toho, zda šlo o slečnu. Seznamoval jsem se se stále více členy Sekretariátu (rozumněj přípravného týmu).
A najednou stojím za řečnickým pultíkem v Černínském paláci, tréma, která se před projevem neprojevila, na mě padla v okamžiku, kdy jsem v patřičném rozlišení na plné detaily sledoval svou tvář na snad deseti obřích LCD obrazovkách na zdech kolem celého sálu. A o ten nejlepší projev už jsem se taky dělil s více lidmi.
Na Radu bezpečnosti na závěrečné konferenci číhá jedna velká nástraha – Sekretariátem připravovaná simulovaná krize. Měli jsme tak trochu tušení, že se letos dotkne Číny, ale… Takže musím vysvětlovat, že „samotný jeho název je jasným důkazem toho, že Jihočínské moře je integrální součástí Čínské lidové republiky!“
Předseda RB se mi pak o přestávce svěří, že po tom mém workshopovém mlčení nečekal, že se s krizí takhle poperu. A já musím zdržovat, snažím se dosáhnout co nejlepšího výsledku v předem prohrané bitvě, na stole se kupí pozměňovací návrhy jeden za druhým – a dodneška se nemůžu dohodnout s tehdejším velvyslancem USA, kdo z nás to tenkrát uhrál lépe.
Rok třetí
Do dalšího ročníku přichází Asociace pro mezinárodní otázky, pořadatel PMUN, s novinkou – rozšiřuje ho, dělá z něj Pražský studentský summit. K žádostem o státy se přikládají motivační dopisy se stanovisky požadovaných zemí. Náš cíl je jasný, takže si píšeme o státy v pořadí dle priorit 1. Čína, 2. USA, 3. malý bezvýznamný stát Tichomoří nebo Guinejského zálivu.
Na klopě se objevuje odznáček s Mao Ce-tungem (dárek od AB), v RB už jsem za mazáka. Protože vím, že Modelu OSN se smí účastnit jen středoškoláci a modelu EU pro vysokoškoláky se účastnit nechci, svůj poslední ročník si užívám, jak jen to jde. Workshopový projev pro Valné shromáždění na téma stabilizace Iráku píšu ráno v autobuse, i na RB jsem schopný hádat se do krve. Ze svého maturitního plesu odcházím o půl dvanácté, abych se na druhý den na workshop řádně vyspal.
Projev ČLR je vylosován, aby byl jako jeden ze šesti přednesen již v dopolední části slavnostního zahájení, kdy jsou v prostorách hotelu Ambassador ještě přítomni všichni ti skuteční diplomati a ministři. Tréma tentokrát nefunguje – a to je průšvih. Jsem příliš sebevědomý a hodnocení letí dolů, smůla. Všechno si ale vynahradím v těch bezva měkkých křeslech Rady bezpečnosti. Ano, občas to přeháním, nedržím se linie čínské zahraniční politiky, ale co na tom. Proč nepřitvrdit, když je to naposled?
A tak se nechávám zapamatovat, jak rozpálený vzteky mávám prázdným listem papíru a přirovnávám: „Přesně takto vypadá národ, když mu sebereme jeho kulturu, jeho historii, přesně jako tento čistý, nepopsaný list papíru bude vypadat Srbsko, pokud mu sebereme tak důležitou část jeho území, jakou je Kosovo!“ Po slavnostním zakončení Summitu se procházím v KCP před sálem Panorama jako bez duše. Tisknu si rukama s těmi, které už považuji za přátele, dokonce při některém objetí i ta slza ukápne. Bude se mi stýskat.
Rok čtvrtý
Rozuzlení, které se (přeci jen) dalo čekat, vskutku přichází, a tak zase stojím v sobotu brzo ráno před vchodem Vysoké školy ekonomické – tentokrát si ale připínám na sako bedge s nápisem Místopředseda I. výboru.
Trochu už v létě, trochu pak při WS a mezi nimi, hlavně ale před samotnou konferencí zjišťuji, kolik práce stojí příprava takovéto akce. A baví mě to. Opravdu si užívám i to obvolávání ambasád a zařizování setkání velvyslanců se studenty, přesto, že na to tak nadávám, že to leze na nervy. Ano, baví mě nechat se obden probouzet telefonátem s člověkem z velvyslanectví nejmenovaného afrického muslimského státu, který mě nutí v té mé kocovině vydolovat ze sebe zbytky své mluvené angličtiny, aby mě ujistil, že s námi počítá, že je z nás nadšený.
Jakou pak mám radost, když na zahájení v Hiltonu vidím delegaci Indonésie v tradičních šatech, které prý na ambasádě dostali. Pak je zahájení za námi, já sedím v křesle vedle sálu Panorama, kouřím, přehrávám si to, co jsem zažil. Práce se nahrne spousta, spánku bude málo, na nohou mě bude držet nadšení, kofein, nikotin a adrenalin. Ale užiju si to!
A za rok mě tu máte zase, přátelé.
Více info na www.studentsummit.cz