Bylo už na čase, abych o letních prázdninách věnoval pár dnů něčemu jinému, než zábavě. Trochu mě sice omezovalo, že mi ještě nebylo 18, ale jeden mámin zmámý měl hospodu v Sytně. A potřeboval na sezónu brigádníka. Tak jen do toho.
Červenec se mi v kalendáři rozdělil na „dlouhé“ a „krátké“ týdny. Do práce vždy v deset ráno, uklidit, od jedenácti otvíračka. Šéf vaří, já roznáším. Domů kolem desáté večer. K tomu pár víkendu v červnu na zkoušku.
První den dostávám pár poučení co dělat. Další získám později, za běhu. Na sebe bílou košili, vlasy vzadu stáhnout. Hostů si všimnout ve správný okamžik, odlišit štamgasty, těm pivo donést hned. Šéfovi se neodporuje. Do skla nepatří prsty. NIKDY jen tak nepostávat. Pořád se aspoň tvářit, že něco dělám.
Chvíli koukám, jak to dělá šéf…to bych fakt chtěl umět. Pak už to umět musím. První dvě-tři šichty jsou drsné. Než se naučím kmitat, když je potřeba, správně točit pivo, unést tři půllitry v jedné ruce, nalít panáka a nepobryndat všechno kolem, nepoplést objednávku, bleskurychle počítat útratu… Pak to začíná být zábava. Všímám si, co se děje kolem, užívám si to.
Akorát mám po obědě (tak dobře, jako šéf, umí vařit málokdo), nesu použité nádobí do kuchyně. Před hospodou brzdí kamion. Šéf (ještě mu dobíhá cholerický záchvat, který přijde vždy v obědů) prudce vyráží proti mně. Rychle točí dvě piva, aby je položil na bar právě v okamžiku, kdy přichází dovnitř šofér toho kamionu. Ten jedno exuje hned na baru, s druhým jde ke stolu. A já si zapisuji další poučku.
Běžné odpoledne. U dvojky sedí Venca, cikán černej jak bota, v sobě asi desátý kousek. Právě si vyhrnul triko přes pivní břich, aby mu nebylo horko. Do hospody vchází další štamgast. „Jedny žvejkačky!“ „Cože? Ty nemáme.“ „Máte.“ Šibalský úsměv. Vysvětluje, že chce startky. V měkkým obalu.
Na baru sedí stará cikánka, popíjí malý pivka. Já už asi potřetí leštím sklenice, není co dělat. Ona si toho všimne. „Můžu ti tykat?“ „Určitě můžete…“ „Koupím ti panáka, co piješ?“ „Já nemůžu, jsem v práci…“ „Rum. Ty piješ rum. Jsi dobrej člověk, tak piješ rum. Vidím ti to na očích.“
A tak, když teď přijdu do hospody, všímám si, co dělá obsluha špatně. A vždycky si představím, co by na to řekl šéf, kdyby…
Věnováno jako poslední pozdravení a díky Miroslavu Havránkovi, člověku, který k tomu, aby byl dobrým hospodským, nemusel obsluhovat krále.