Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Je to podzim?

Přestože dobře víš, kam jdeš, přestože se tam dokonce i těšíš, s každým krokem zpomaluješ. Najednou stojíš před radnicí (o níž ti kdosi kdysi řekl, že je renesanční, a ty tomu od té doby bezmezně věříš, ačkoli si vůbec nejsi jistý, co to znamená - a nevíš ani, jestli je to dobré pro tu radnici, že je renesanční) a fascinovaně se díváš na stovky zrnek rýže, která se vpíjejí do kočičích hlav pod tvýma nohama a zároveň neskutečně svou bělostí prosvěcují tmu blížící se deváté hodiny. Kolem tebe projdou dvě postarší dámy, ta s červenými blikajícími sobími parohy říká té druhé, že noc je ještě mladá...

Lehký větřík začínajícího podzimu si hraje s tvou rozepnutou bundou. Snažíš se vzpomenout si, kdy ti naposledy bylo zima takhle příjemně. Saháš do kapsy a vytahuješ cigaretu, ještě chvíli jen tak stojíš a žmouláš ji v ruce, než si konečně zapálíš a donutíš se pokračovat v chůzi. Na tváři máš přiblblý úsměv a snad i zamyšlený výraz. Dobře víš, že ani jednoho se dnes večer nezbavíš, ať už se bude dít cokoli.

Potom probíhá to, co je za takových večerů obvyklé. Občas se necháváš vtáhnout do děje, ale většinu času jsi někde jinde. Pak prostě zaplatíš, zavřou hospodu a ty jdeš domů. Snad jen díky tomu, cos vypil, se ti poprvé za snad měsíc (samozřejmě víš přesně, za jak dlouho, ale ještě si nejsi úplně jistý, jestli si to chceš přiznat) podaří usnout během chvíle. S probouzením je to pak úměrně horší.

Za pár hodin sedíš ve vlaku, zády se opíráš o stěnu kupé, levým bokem o sedačku. Slunko ti svítí do očí, a možná právě proto máš knížku, na kterou ses tak těšil, na klíně rozevřenou hřbetem nahoru. Díváš se ven na řady žlutých a červených stromů, lány zlatých klasů spolu s houpáním vlaku tě příjemně hypnotizují, dokud tě nepřirozené cuknutí někde za Poříčany neprobere. Vezmeš do ruky blok a propisku (zase…proč? proč ne rovnou notebook?) a začneš psát.

Kupé kolem tebe se plní a vyprázdňuje, jak projíždíš stanicemi. Vystoupí i kouzelný dědeček, který s tebou jede už od Prahy; na jeho místo se posadí dvě krásné dívky. Zapadající slunko máš najednou v zádech, v okně vidíš jeho odraz – a za oknem vlastně taky, jak se zrcadlí naspod každého lístku na každém stromě. Tak pořád koukáš a na tváři máš zase ten přiblbý úsměv.

Když vystoupíš z vlaku, pomalu se loudáš směrem k východu. Místo slunka lampy, přesto máš na sobě pod krosnou jen triko. Z dálky sleduješ, jak tvoje tramvaj přijíždí na zastávku, zastavuje, odjíždí. Pravý koutek s cigaretou putuje pomalu vzhůru…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama