Před nějakým časem jsem prošel školením, díky kterýmu se
můžu chlubit (bezcenným) diplomem, že jsem školenej oddílovej vedoucí. Sousloví
o jedné noze nás na tom školení provázelo pořád. Ať děláte, co děláte, sebelíp,
ta noha tam furt je. Vždycky se může něco zvrtnout. Když se tak s odstupem
podívám na svoje táborový zážitky, musím uznat, že na tom je dost pravdy.
Schválně si zkuste spočítat, kolikrát za následující příběh – pravdivej
natolik, jak si dokážu vzpomenout – hrozil někomu slušnej průser.
Ten rok mi bylo k šestnácti a asi i díky tomu, že jsem
měl poprvý nějakou funkci (praktikant), jakkoli skoro bezvýznamnou (což jsem si
tenkrát neuvědomoval), jsem se cejtil víc dospělej, než teď. Byla půlka srpna,
půlka tábora. Během poledňáku jsme se sporťákem a ostatníma praktikantama prošli
a vyznačili (neměnnou a tradiční) trasu noční hry. Tak tři, čtyři kilometry,
půl po silnici, půl lesem, na konci vražedný stoupání a pak sprint dolů do
tábora. Dva lidi na oddíl (deset, dvanáct děcek), dvě baterky, z nich
jedna záložní a druhá může svítit (správně jenom u asi deseti úkolů
rozvěšenejch kolem cesty). Hraje se na správnost odpovědí i čas. Vychází se po
půl hodině.
Tak nějak to vyšlo, že jsem měl jít se dvěma oddílama jako
ten, co zná cestu. Obojí proběhlo celkem v pohodě – to znamená vztek
starších děcek, že ty malý jdou pomalu, brek malejch, že velký jsou na ně zlí
(takže je nakonec nesete na zádech), sem tam nějaký škobrtnutí, špinavý
tepláky, maximálně odřený koleno, sem tam nějaký drobný bloudění, protože
(sakra) ta cesta vypadá v noci úplně jinak, než ve dne.
Než jsem vyšel podruhý, akorát volala B., že nevěděj, kde
jsou, že se jim jedna baterka rozbila a druhý došly baterky. Tak jsme se
zasmáli a slíbili, že ji kdyžtak někde naberem. Cestou mi ještě vedoucí, se
kterou jsem šel, vyprávěla, jak jednou někdo došel až snad do Rabštejna. My
teda jenom tři úkoly nenašli a dorazili totálně vyčerpaný, protože děcka hnaly,
ale jinak dobrý. Tak jsem si sedl, uvařil si kafe a odpočíval. Dvě minuty. Pak
si P. poprvý za celej tábor postěžovala, že v jejím oddíle jsou samý atleti.
Tak jsem s nima šel zas já a sporťák.
Atleti z tábora vyběhli. Moje plíce ještě nebyly tak
prokouřený, jako teď, tak jsem to jakštakš dával a hlídal vzadu opozdilce.
Někde v půlce na nás za strany, kde FAKT není žádná cesta, někdo blikal.
To bude B., říkám. Ne, ta nemá baterku, ale Š. se taky dlouho nevrací. Navíc
s sebou nemá praktikanta, protože jedno děcko tvrdilo, že zná cestu.. Tak
mi sporťák nechal atlety na krku a šel Š. hledat. Atleti to zvládli
v rekordním čase, a to na nás ještě cestou odněkud vylítnul
s příšerným štěkotem vobrovskej pes. Než se pár metrů od nás zastavil,
protože se nás asi taky bál, byl jsem mrtvej strachy. Sprint do tábora už jsem
neabsolvoval, nechal jsem je, ať běžej sami.
Nahlásil jsem, že jsme došli, zjistil, že B. je zpátky taky
v rekordním čase – čtyři hodiny sedmnáct – vylil studený kafe do umyvadla
a šel do chatky pro cigára. Na schodech před jinou chatkou vidim sedět nějaký
děcko. Co tu děláš, Verčo, proč nespíš? Vždyť to ani není tvoje chatka! Pak až
jsem si všimnul, že má v očích slzy. Naznačuje, že jí bolej kotníky, ani
nemluví bolestí. Má je dost oteklý. Jak lezli do kopce, nějak blbě šlápla, ale
myslela, že to rozchodí. Když potom dobíhala do tábora, aby šla těm menším
příkladem, zakopla podruhý. Doběhla to. Do chatky už nedošla. Z posledních
sil jsem ji odnesl na ošetřovnu, zapálil si a místo kafe si dal rum.
Není to nic hororovýho, vím, že stávaj daleko horší věci. A
taky že mi v tu chvíli nedocházelo, co všechno se mohlo stát, kdyby přišla
nějaká blbá náhoda. A určitě jsem zažil pár situací, který byly ještě
nebezpečnější. Ale to je právě to, o co mi jde. Jaká nenápadná maličkost může
stačit k tomu, abyste byli jednou nohou za katrem.