Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Na palubě zlaté lodi

Když toho odpoledne znaven osmihodinovou cestou (snad jen z jakési nostalgie jí ještě dával přednost před trasou, která, ač kratší pouze o kilometr, trvala o dvě hodiny méně) konečně vystoupil z vlaku, o dost víc než kdy dříve si uvědomoval zvláštní směs pocitů, kterou v něm Brno vyvolávalo.

Spolu s vzduchem (jehož svěžest si tady před hlavním nádražím vážně jen namlouval) vdechnul na prostředním schodě před východem z nádraží závan nikotinu od všech těch nedočkavců kolem. Jeho od první cigarety (a nonstop tabákové prodejny) dělily tři metry. Ještě než se k ní odhodlal vydat, sledoval chvíli to hemžení, které mu bůhví proč sugerovalo spíš představu maloměsta než metropole, za kterou Brno považoval. (Popravdě věděl, proč to tak je. Vzpomněl si vždycky na Antonína, jak mu vyprávěl o své návštěvě Brna, kdy prý na tomtéž místě, kde teď stojí on, do mobilu potvrzoval: "Jo, už jsem v Brně, akorát stojím před vlezem do metra.")

Dole v podchodu si koupil od Číňanů párek v rohlíku, pak na nástupišti nechal před sebou zastavit tu správnou tramvaj, počkal, až se otevřou dveře, udělal tři kroky správným směrem, dveře se zavřou, tramvaj odjede…a on jde dál. Jedničkou dneska nepojede (jako ostatně nikdy), procházku potřebuje (ne ani tak kvůli tomu, aby si protáhnul nohy, spíš by si chtěl rozhýbat paměť), tak se sveze trojkou nebo jedenáctkou z čáry.

Tak tedy vchází do Masarykovy ulice, cestou se vidí jíst v bufetu na stojáka teplou sekanou s bramborovým salátem, pak přivírá oči, aby ho lidi kolem nerušili. Na první křižovatce odbočuje do Josefské, kde se donekonečna vozí po jezdících schodech, po levé ruce zase vchází do sklepení, aby cítil tíseň ze smrti při pohledu na sušené mnichy.

V Květinářské si v okénku, které je zavřené už aspoň tři roky, koupí ten nejlepší gyros, jaký kdy jedl. Pak už je na Zelném rynku, prochází kolem stánkařů, s každým pár slov prohodí. Napije se z kašny, do které prý ščijó pséci, v prodejně vedle Špalíčku si koupí svou první flétnu (na kterou se stejně nikdy nenaučí pořádně ani "běžela ovečka"). Pak si na nádvoří muzea počká na podzim a schová do peněženky pár krásně žlutých lístků jinanu.

Sejde dolů do Orlí, zasměje se další kráse Brna, tedy městskému úřadu mezi kavárnou a pivnicí, v Rebiu si dá snídani, oběd i večeři, v hospodě naproti to spláchne rumem. Dál projde Minoritskou, aby se vyhnul té dotěrné Kršňačce, a skočí si k hadům na nějaké vyprodané představení. Do radnice se dnes nepodívá, za prvé jde jinou stranou, za druhé už mu ten krokodýl leze krkem. Tam i zpátky.

A přichází na Svoboďák. Zaběhne si domů pro kytaru, aby si mohl s pouličním zpěvákem zahrát "veťmě dáál, ce-estomá", vysype všechny drobné do futrálu, uhne rezavé skládačce, na které mladá holka veze plešatého bezzubého chlápka, a už je léto a on si lehá doprostřed náměstí na lehátko, v ruce svařák z vánočních trhů.

Vejde do České, už se těší, až na první křižovatce odbočí vpravo a dá si jen tak na chuť to úžasné pšeničné pivo, ve kterém plave citrón. Stojí u baru a kouří spolu s krásnou barmankou (protože každá ženská, která umí tak báječně natočit pivo, je krásná). Z Pegasu si zaběhne k Barvičovi, aby měl v tramvaji co číst a už se nikde nezastavuje, jen si na Joštově koupí lahev burčáku, který tu je teď na podzim k dostání na každém rohu.

A už stojí a čeká na šalinu. Nechá před sebou zastavit tu správnou, počká, až se otevřou dveře, udělá tři kroky správným směrem, dveře se zavřely, tramvaj odjela. "Příští zastávka Nové Sady"

Reklama