Na pravé noze leží ladička, nejprv E, pak A, D. Hypnotizuji tu šedou krabičku, než se na ní objeví zelené světélko, otáčím kolíky po i proti směru. Pak zavírám oči, G, H, E. Vždy, když ucítím to zvláštní chvění, jen se kradmo přesvědčím, že zelená svítí. Není to sluch, je to cvik. Je to jen pocit, že to tak má být.
Stále ještě se zavřenýma očima hladím struny obouruč zkouše tak první akordy. Zahřívám prsty i kytaru. Nenamlouvám si, že něco umím. Jen mě to baví. "Bláznivá Markéta…" Proč zrovna na téhle písni vždycky poznám, jestli mám opravdu chuť hrát, nebo jsem kytaru vzal do ruky jen z nudy?
Začnu si skládat akordy za sebe jen tak ze sebe, bez souvislosti; jistě proti všem hudebním pravidlům. "On the empty street / in the evening fog / strange pain of my feet / don´t know how and what…" Proč zrovna tohle je asi můj jediný text z těch, které sem psal, aby byly zhudebněny, který zůstal jen na papíře? Slyšel jsem ho v metalovém podání (kam se popravdě nehodil, jenže to máte těžké, když textujete metalovým kapelám, zkoušet to nejprv jinde), hodil jsem ho na klavír i jednomu jazzmanovi (tam se mi moc líbil, ale pořád tomu něco chybělo – spíš ze strany textu, než hudby).
Potichu si broukám o tom, jak "The traffic lights / over my head / breaking all the rigths / having no green no red / over my head". A je mi vážně líto, že si právě tuhle budu zpívat jen já. Asi jediná nevznikla až tak moc na objednávku, rozhodně nejvíc ze všech vychází z pocitů; je to přesně ta píseň jedné chvíle. A to, že se nechytla, asi ukazuje, že ani textař nejsem. Když ten moment nedokážu zachytit a předat.
Nejvtipnější na tom je, jaké že z těch mých textů se uchytly. Kýčovitá parodie na romantický text (v ještě kýčovitějším podání koktajícího bubeníka) přežila kompletní změnu sestavy i repertoáru jedné "garážové" kapely, můj první pokus o anglický text (byv nejprv odmítnut) se uchytil a je používán hned dvěma lokálními kapelami. Tedy jestli ta druhá ještě funguje.
A co dál? "People made of lies / keep on watching me / strange fear in my eyes / don´t know what I see…"
Třetí sloku jsem přepsal asi čtyřikrát. Nezůstala ani jednou. Tak jen dvě a refrén – ten se mi přitom objevil v hlavě cestou z noční, nějak se tam vtěsnal k těm dvěma pivům, které jsem po ránu u Vilíma nalačno zhltnul. A víte co? Ty semafory fakt jenom blikaly oranžově.