Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Pozdě, ale přece

Do on-line semináře páně Matouška jsem se vážně chtěl zapojit. Bohužel, nejsem příliš schopen dodržovat termíny, navíc mi chyběly čas i inspirace. Teď, když sedím v autobuse, se obojí dostavilo. S omluvou tedy pozdě, ale přece uveřejňuji článek, jehož původní název byl úplně jiný...

Jsem trn ve tvé pýše

Sedíš za oknem a pozoruješ jak blesky na tisíce střípků roztříštěná obloha padá k zemi. Výboje energie tak neuvěřitelné síly a krásy, že jimi může disponovat jen Příroda sama, ti taví oči, ty pak ve slaných horkých kapkách stékají dolů po tvé tváři proplétajíc se obratně bodavým strništěm.

Máš před sebou papír (vždyť to ani jinak neumíš – pokud sedíš za stolem jinde, než v hospodě, vždycky máš před sebou papír) připnutý k černým deskám, jeden prázdný, ležící na hromadě dalších, už dávno popsaných. Vedle něj pero (spíš okousané, než oprýskané) a popelník. Prázdné lahve toho nejlevnějšího piva se válí pod stolem. Píšeš (jak živě si tě při tom dokážu představit, v některých věcech jsi stejný jako tenkrát; v těch ostatních pak jedině horší), píšeš zase něco, o čem si budeš myslet, že je to umění.

Píšeš teď o mě? Píšeš o mě ještě vůbec? Nebo už je ti nepříjemné i tohle? Už sis uvědomil, jak je to trapné? To asi těžko. Jsi teď "někdo" (Aspoň co si o sobě myslíš. Ostatně, to sis o sobě myslel už tenkrát.) Jak může někdo jako ty vůbec uspět? Jsou ty dva roky náskoku důvodem, proč ses dostal dál, než já? Nebo stále fungují ty tvé ohrané triky okoukané snad z venezuelských telenovel, či odkud?

Tenkrát…ano. Měl jsi talent. To rozhodně. Proč jsi ho zahodil? Co se z tebe stalo? Zahodil jsi talent pro něco takového…proč, proboha, proč? Tvůj talent tě mohl uživit. Mohl jsi konečně být na úrovni. Nekoukat, když přijdeš ke mně domů (jako že už nepřijdeš), na všechno tak, jako bys byl někde v muzeu (postmoderny, samozřejmě!). Ty si raděj bydlíš někde v garsonce a upíjíš se k smrti. Večer co večer. A pak ráno vstáváš z mrtvých, ne z postele. Tak jako dřív, jenže tenkrát jsi býval vyčerpaný prací, ne alkoholem.

Včera, jak jsi mě potkal v kavárně, na sobě nepadnoucí oblek, jistě ze second handu, nežehlenou košili a kravatu, která snad vyšla z módy ještě dřív než ty příšerné boty…a jak ses tvářil! Že prý jen něco potřebuješ – organizačně. Co mi je po tom? A já se tě ptala, jak se ti daří, a ty ses zatvářil tak povýšeně, jako že bych to měla vědět. Ale za celou tu dobu ses mi nepodíval do očí…bojíš se mě? Ještě pořád?

A předtím, pár let už to je, vydav svou první knihu (vážně nechápu, proč to někdo čte) jsi měl u nás "slavnostní" autogramiádu. Jsi takový pokrytec. U nás jsi nenapsal ani řádku, všechno v tom svém pseudovelkoměstě, ale tu první autogramiádu jsi udělal v tom malém zapadlém knihkupectví…sama nevím, proč jsem tam šla. Asi jsem se těšila, že se mi povede tě ztrapnit. Tys mi vrazil ten svůj brak do ruky ("Pro tebe, Báruško, jsem měl věnování vymyšlené předem") a prohlásil, že si později promluvíme. Do tvého výrazu v okamžiku, kdy jsem ti hned na místě řekla, že ti nedám, jsem zamilovaná ještě teď. (Měla jsem na sobě ty černobíle šaty, které vypadají jako z šedesátých, a velké kulaté náušnice. Muselo to vypadat úžasně pro ty lidi kolem. Už tenkrát jsem byla Dáma…a pak tohle.)

Teď sedíš za stolem a máš rozepsanou další knihu. Kdyby tak tví čtenáři viděli, v jakém stavu to píšeš. Že chybí málo k tomu, aby celé tvé dílo shořelo, až si jednou típneš cigaretu o papír… Do toho ti hraje džez – ne proto, že by se ti líbil. Prostě jen proto, aby ses mohl tvářit jako intelektuál. A myslíš na mě. Ještě stále jsem tvou múzou, tvou Salome s lilií u pasu.

Jsem trn ve tvé pýše.

Reklama