Posledních pár let nám stromek (borovičku, byla nejlíp k mání) sháněl náš známý lesák, někde ve svém revíru našel náletový stromek, uřízl ho a na nás bylo jen přivézt si ho těch 14 kilometrů domů. Letos ne, prý je nějaký nachlazený, takže máme smůlu.
Kouzlu umělého stromku jsme nepropadli, dávat tři stovky za plantážní od Teska se nám nechce, když stejně vydrží jen pár dní. A kdoví jestli. Takže volba jasná, jen určit den D, hodinu H. A tak jsme (já a máma) sedli v sobotu 22.12. o půl druhé (chtěli jsme vyjet v jednu, ale znáte to…) sedli do auta a vyrazili.
„Tak kam pojedeme? Mě nic moc nenapadá.“
„Zkusíme Krásné údolí, jezdila jsem tam za jedním pánem, třeba něco najdem.“
Kousek za Stříbrem jsme odbočili z hlavní silnice na vedlejší, já tam byl asi poprvé, tak jsem jen koukal na prudké svahy kolem cesty na jedné a potok na druhé straně. Projeli jsme kolem pár polorozpadlých stavení („Sem jsem jezdila…“) a pokračovali. Jediné stromky, které jsem viděl byly ty okrasné kolem vodárny. Pak jsme dojeli k lesu.
„Tady zastavíme, nevím, jestli bych se dál otočila.“
„Vezmu pilu…hele, tady něco vidím!“
No nic, stál jsem na kraji dalšího srázu, to, co jsem viděl byla jen špička stromu, který stál o notných pár metrů níž. A za ním chaty. Tak jsme zase nasedli a odjeli.
„Nechceš jet až někam do Hradišťan, že ne? Já musím být kolem třetí doma…“
„Ne, pojedem k Vrbicím, tam je nějakej vjezd do lesa.“
Zastavili jsme hned na kraji lesní cesty. Ani nám nedošlo, že budem ze silnice vidět. Vystoupili jsme, já zase pilu v ruce, a šli do lesa. Máma v čele, oči zabodnuté do cesty. Já pomalu za ní, rozhlížel jsem se kolem, chtěl jsem to mít rychle za sebou. Samozřejmě, po pár metrech jsem ho zahlídl. Vlezl jsem do lesa, došel k němu.
„Jo, to bude ono. Pojď se podívat.“
„A jak tam mám asi vlézt? No dyť už jdu…“
Po silnici něco jede.
„Pšššt!“
Nic. Křičí dál. Auto zastavuje. Troubí. Máma pořád mluví z mlází přede mnou, jako by nic neslyšela…konečně se zasekla. Úplně. Kdybych jí přes ty stromy a větve líp viděl, určitě bych konečně poznal, jak to vypadá, když někoho v knížce poleje studený pot.
„Klid, to bude hajnej. Běž tam, bylas na záchodě nebo někde. Já tu zůstanu. Schovám se. Pšššt! Běž už!“
Zalezu někam, kde si myslím, že nejsem vidět. Což je v oranžový bundě vážně jenom pocit. Kleknu si. Bůhví proč strkám pilu pod bundu. Sahám do kapsy, vytahuju startku a zapalovač a poslouchám to málo, co slyším.
„No…snad si nejdete pro stromek?“
„Takhle? V těhle botech? A kalhotách?“
„Hm…no jo. To asi ne. Tak si ale přeparkujte, já tam potřebuju.“
„Já už to víckrát neudělám, slibuju.“
Ani nevím, jestli slyším smích hajného, nebo startování auta. Pak vidím jak po cestě projíždí Peugeot s logem jakési lesnické společnosti. Ještě chvíli ho slyším, pak zastavuje, asi jde do krmelce.
„Jó, byl to hajnej. Teda. Já se lekla! Ale dobrý.“
„Nekřič zas, proboha. Zastavil o kus dál… Tak co, líbí?“
Líbil. Rychlá poprava, šup se stromkem k autu, do pytle a na zadní sedačku.
„Zpátky to objedem přes Kladruby, já se bojím, že se bude vracet. A ještě se stavíme nahoře v supráči, musím nakoupit.“
Tak jsme to probloudili přes Kladruby, projeli přes celý Stříbro a přijíždíme k supráči. Blinkr bliká. Já se směju a snažím se mluvit. Z obchodu vychází hajnej a na parkovišti stojí ten Peugeot. Blinkr zpátky, jedem domů.
„No do prdele. Tohle už nikdy.“