Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Všechno někde začíná…

Sedím za stolem a fascinovaně pozoruji oblohu, nechávam ji snášet se k zemi v mlžném oparu, protínám ji stovkami blesků, jen abych konečně spatřil tu postavu, tu dívku, která je mi spásou. Jenže ona nepřichází...

 

Ty sedíš u podobného stolu a stejně jako já nemůžeš usnout. Koutkem oka sleduješ klavír v rohu pokoje…(při pohledu na něj – myslíš na mě? Napadne tě to ještě?), ale hrát nebudeš. Stejně jako já jsi natolik fascinována silou Přírody, že jí nedokážeš vzdorovat.

Ten obraz, kdy jsem tě viděl naposledy, nikdy nezapomenu. Jen jsme se minuli uprostřed plného nádraží…jen tak beze slova. Po tom všem! Beze slova… Stáli jsme od sebe snad jediný metr, přesto: vrací se mi to jako refrén dávno oposlouchané písně.

Víš vlastně kolik je hodin? Nikdy jsi o tom neměla příliš přehled, zvláště ve chvílích, kdy na tom záleželo. Dokážeš mi vysvětlit, proč tě pořád nemohu vyhnat z mysli? Je za tím to, co jsi mi tenkrát řekla nad pátou sklenkou tequilly? Že dobře víš, že právě ty jsi ta Terezka? Snad jen to množství citrónu, který jsem za ten večer snědl, mě omlouvá, že jsem na to neodpověděl…

Prázdná stránka textového editoru jako by mi vypalovala nezvratnou díru do sítnice, asi právě to je ten důvod, proč jsem se tak dlouho zdráhal zahodit ty omšelé desky. Vlastně i teď…nápad, který, jak již bylo mnohokrát dokázáno, přichází vždy v té nejnevhodnější chvíli, zaznamenávám na jakýkoli kus papíru, který je zrovna po ruce. Jen ty desky už vzal čas…

Nemělas tenkrát pravdu. Ty nejsi ona. Jsi její stín. Jsi to z ní, co nikdy nemá vystoupit na povrch. Terezka je tím, co ve svých myšlenkách nazývám andělem, právě proto mi tak dlouho trvalo, než jsem se o ní dokázal byť jen zmínit. Právě proto její příběh zůstával tak dlouho ukryt hluboko v mé mysli, ačkoli byl již dávno do posledního písmene napsán.

Zhluboka se nadechnu, pak rázným pohybem odtrhnu dno hrnku od desky stolu a zblízka si ho prohlédnu, pak ho s prudkým vydechnutím položím zpátky a utřu uslzené oči do kapesníku. To by pro dnešek stačilo. Zavadím pohledem o přetékající popelník i dva bezútěšné dny prázdnou krabičku cigaret. Venku se zablýskne. Přes mou tvář proběhne podobně pohrdavý úsměv.

Seděli jsme vedle sebe, mlčeli jsme, držel jsem tě kolem pasu. Bylo to totéž, co mnohokrát předtím. Přesto…cítil jsem, že se něco děje. Když jsem pak odcházel, bylo všechno stejné, jako dřív. Pak jsem od tebe dostal ten nejkrásnější vánoční dárek…večer jsi odešla a už se nevrátila…

Prsty se svírají v pěst, ticho mezi dvěma zahřměními přeruší tupý zvuk, jak se skleněný popelník dotkne parket. Hledám v obrazci, který nedopalky utvořily, nějaké Znamení, jenže to nepřichází. Sbírám ten, kde zbývá nejvíc…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama