Železná Ruda je podle údajů v občanském průkaze mým trvalým bydlištěm. Nic na tom nemění fakt, že tam už šest let nebydlím a další tři roky jsem tam jezdil jen na víkendy. A že jediným logickým vysvětlením tohoto faktu je, že tam vlastníme byt.
Železná Ruda je místem, ke kterému se pojí moje první vzpomínky, kde jsem udělal své první nemotorné kroky, poprvé vydal zvuky, které moje okolí považovalo za slova, poprvé si vlastnoručně zavázal tkaničky.
V Železné Rudě jsem se naučil číst, psát (tak, že jsem se naučil nazpamět svou oblíbenou dětskou knížku a k zvukům přiřadil znaky) i počítat, ale také jsem tu prvně donesl domů pětku – z matematiky.
Na sjezdovce nad železnorudským nádražím jsem poprvé stál na lyžích, řítíl se s brekem dolů s kopce k rodičům a ze všeho nejdřív se naučil padat, což se mi dodnes náramně hodí.
V Železné Rudě jsem prožil své první lásky i dětské, nesmělé polibky, ale také prvně dostal od někoho po hubě.
Na místo, kde teď stojí železnorudská základka, jsem jako malej chodil za tátou do práce, hrál „takovej ten točací fotbálek“ a nechal tátu postarat se o to, abych pozdějš mohl tvrdit, že jsem odkojenej rumem.
V Železné Rudě jsem zjistil, že se správně říká „na Železné Rudě.“
Na Železné Rudě jsem šňupal tabák.
Během pěti školních let jsem si na Železné Rudě udělal spoustu přátel. Zřejmě jen proto, abych později zjistil, jak lehko na sebe přátele zapomínají.
Na Železné Rudě skončilo moje dětství, když táta odjel do nemocnice a už se nevrátil.
Ze Železné Rudy jsem po páté třídě utekl na gympl do Stříbra, abych se tam mohl stále méně často (o to však raději) vracet.
V jednom baru na Železné Rudě mě loni v létě oslovil úplně neznámej asi šestnáctiletej kluk: „To je hrozný, jak odsud všichni odcházej…ty seš Jára Hais, viď?“
Na Železné Rudě už asi nikdy nebudu nastálo bydlet.
Dnes dopoledne jsem na Železné Rudě, sedě na gauči vedle dívky, se kterou jsem vyrůstal (a tudíž své první dětské lásky), dostal sérii (vášnivých) polibků.
Od jejího psa.