Reklama
 
Blog | Jaroslav Hais

Začít znovu

Sedím v plné nádražní hale, čekám, než chladný vzduch konečně prořízne ta ohraná melodie (po které se mi přesto tolik stýskalo) uvozující hlášení o příjezdu a odjezdu vlaků. Přemýšlím, kdy jsem tady byl poprvé (a zjišťuji, že to vlastně není tak dávno) a kdy naposledy (což se pro změnu zdá být dávno až nesnesitelně), vzpomínám na všechny ty uspěchané cigarety na peróně...

Pokud ne vždy, pak rozhodně nejčastěji přicházejí ty nejzajímavější nápady za cesty ve vlaku. Aby taky ne, za oknem se míhá tolik nápadů, inspirací, vzpomínek…tak, jako ta ze začátku tohoto textu. Vůbec nehledě na to, že se týká úplně jiného nádraží, než která jsem právě míjel. Pak se taky člověk může opít nebo při první ranní kávě ještě v polospánku zavřít oči. Záleží na náladě.

Začít znovu…vzít to všechno od začátku. Krásná představa, ne? Jenže to není tak snadné, jak se zdá. Bylo by potřeba zapomenout všechny předchozí chyby a škobrnutí, ale také všechno to, co se vydařilo. Bohužel, vždycky v Tobě něco něco zůstane. A ten nový začátek se pak změní ve snahu – samozřejmě marnou – na to hezké navázat a to ostatní napravit. Když potom zjistíš, že jsi polapen v bludném kruhu zapomínání, začínání a snažení, je už pozdě…

Terezka…jak jsem tehdy mohl vědět, jakou knihu jí dát do batohu? Jak mě vlastně napadlo napsat jí ten batůžek na zádech? Nebo je to naopak? Je to souhra náhod, konstrukt pozdějších aluzí, nebo prostě jen Coelhovské znamení? A je to, že se mi její postava znovu vrací (byť tak neurčitě a zmatečně) do písmen vyskakujících zpod mých prstů, jen snaha upoutat čtenáře, nebo se za tím skrývá něco víc? A co Salome? Je to táž osoba? A proč vždy, když se některé z nich na to zeptám, sáhnou do batůžku pro křídla a zmizí?

Vlastně na tom nezáleží. Vlak jede dál, scény se střídají, základní motiv zůstává.

Za okny se mihnou srnky. První sluneční paprsky se nenápadně prokousávají skrz nedoléhající prkna bednění okna. (Nepsal jsem to už někde?) Když se zvednu z postele a podívám se vedle sebe, vím, že budu vstávat, přestože by mi ještě pár hodin spánku neuškodilo. Někde poblíž totiž na mě čeká čerstvě uvařená káva.

Víš přece, že takhle jsem to nemyslela. Že ty nové začátky se týkají úplně jiných scén. Jiné osoby.

Scéna třetí a poslední. Stačí jedno slovo od osoby naproti mně, jedno moje pokývnutí. Jeden pohled vedle sebe, do zrcadla těch předchozích scén.

Už musím jít. Jenom mi odpověz…myslíš, že jsem ti to řekla včas?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama