Každý pohyb orchestru lidského těla píše na notovou osnovu nesouvislou sérii zoufale falešných tónů, aby tím vyjádřil neskonalou radost z opětovného setkání s dirigentem. Ticho přerušované obtížnými nadechnutími odporně čerstvého vzduchu mě nutí k dvaceti mučivým vteřinám pátrání po vysvobození.
Potom přichází řada ohlušujících explozí, dělostřelectvo mých plic bombarduje nevinné, nic netušící umyvadlo záplavou hlenů další krabičky cigaret. Vodní vír se jimi a zbytky včerejší večeře úpěnlivě snaží prokousat k odtoku, v jeho středu rotuje zrcadlení se mých vzpomínek na včerejšek, aby to všechno nakonec navždy zmizelo v odpadu.
Skládám se na židli a nechávám trny hřebenu rozdělovat a znovu spojovat vzpupné šiky mých vlasů, třídít poslušné od neposlušných, ty pak nemilosrdně vytrhávat a omotávat kolem sebe. Zvedám ze země kdysi bílou gumičku, přeživší svazuji, umrlé opatrně pokládám na přetékající hladinu odpadkového koše.
Na vztyčených štětinách zubního kartáčku utvářím úhlednou vlnu pasty, krouživými pohyby přesvědčuji své chuťové receptory, aby mi přestaly připomínat, čím vším se včera musely zabývat. Stopy po poslední kávě na dně hrnku zasypávám přesně odměřenou vrstvou čerstvé ranní dávky. Nekonečné čekání, než rychlovarná konvice dostojí svému jménu, zkracuji zneuctěním záchodové mísy. Cvak.
Černobílost nenáviděného rána doplňuji neméně potřebnou sklenicí mléka. V lednici odolávám smyslnému úsměvu rozpité lahve rumu. Žaludeční kyseliny se bouří, vzpouru zažehnává znovu se probudivší vlna zbytkového alkoholu. Z kapsy bundy vypadává poslední zbylá cigareta. Roztřesené prsty lámou tři zápalky, čtvrtá přináší požehnání, plíce se plní, hlava se příjemně točí…