Když jsem přišel na gympl, byl jsem asi docela zajímavý zjev. Trvalé bydliště 111 km daleko, nikoho jsem neznal a tak. Ale všechno dobře dopadlo.
O něco později jsem si začal psát básničky. Ono to není určitě nic zvláštního, asi každý puberťák má sešit na matiku (chemii, biologii…) plný zamilovaných veršíků.
Byl první květen
(to abych necitoval Máchu)
a já hledal lásku
Jsa vůní ohně spleten
a v hlavě divný pocit strachu
co všechno dávám v sázku
Já šel ulicí sám
dávno nebyl den
a všude kolem prázdno
Nevěda co dělat mám
a co si počít jen
nejedné sklenici já viděl na dno
(…)
Zvláštní na tom byl fakt, že jsem se za to nestyděl. Naopak. Cosi zvláštního ve mně (cosi, co dodnes nechápu) mě táhlo k sebeprezentaci. A stříbrské gymnázium mi dávalo dostatek příležitostí v podobě všelijakých matiné, studentských múz, představení pro rodiče…
Můžu za to být rád, kdyby nic jiného, tohle mi dodalo odvahu stoupnout si před zaplněný sál a mluvit. A že se mi to dodnes hodí…
Inu nějak se tomu stalo, pro mé exhibice mě najednou znala celá škola.
Prší. Kapky deště dopadají na střechu
a jejich dunivý zvuk mi připomněl,
že už jsem zase sám
Prší. Déšť bubnuje do plechu
aby mi připomněl,
že nemohu říct, že tě mám
(…)
To neustále opakované „prší“ vyvolalo neuvěřitelný ohlas, kdy na začátku každé sloky se mnou recitovala (byť nehorázně posměšně) celá aula. O prázdninách jsem se pak stal „Missákem“ tábora, když jsem v rámci volné disciplíny složil báseň na zadaná slova. (Pamatuji si jen některá: čaj, koště, nejneobhospodařovávatelnější.)
Uběhl asi rok a přišla za mnou BZ, že KZ zpívá v PZ a chtěla by ode mě nějaký ten text. Napsal jsem něco naprosto příšerného (tak příšerného, že to bylo moc i pro punkovou kapelu) a něco příliš dobrého (v angličtině). Promarněná příležitost.
Než jsem dostal druhou šanci, uběhl další rok…