Tibet je oficiální součástí Čínské lidové republiky od roku 1951, kdy byl zabrán cestou téměř mírovou (jinou si lze těžko představit, při tehdejším stavu tibetské armády). Odpor proti tomuto činu se neobjevil ani v zahraničí, svět byl příliš zaměstnán propukávající studenou válkou. Tibetu nikdo nepomohl.
Výraznější volání po „osvobození“ Tibetu se ozývají po skončení studené války, do 90. let datujme i vznik iniciativy „Vlajka pro Tibet“, jejímž smyslem je prý vyvěšením (mimochodem esteticky velmi zdařilé) vlajky připomenout povstání Tibeťanů proti čínské okupaci, které se uskutečnilo v roce 1959. Zemřelo při něm údajně 80 000 Tibeťanů.
V uplynulých cca 20 letech prožíváme rychlý vzestup tzv. „Low politics“, jejímž dobrým příkladem je i vytváření problematiky lidských práv. Na této politice není nízký jen její název. Stejně nízké jsou i její cíle a pohnutky jejích uskutečňovatelů. Tibet se stal jedním ze symbolů „boje“ proti potlačování tak zvaných lidských práv. Zcela samozřejmě. Je dost daleko (dálky přitahují), má romantickou krajinu (slzy se hodí), má charismatického vůdce (a buddhismus je populární), utlačovatelem jsou komunisté (na ty umí nadávat každý) a především: Nic s ním nelze udělat.
Mezinárodní společenství, jak už je jeho zvykem, před padesáti lety propáslo svou šanci být bohatší o jeden chudý, neutrální, horský stát. Z toho se stala součást Číny. Velké, bohaté. Hodně velké. Hodně bohaté. Nikdo si tedy nedovolí protestovat. Respektive nikdo důležitý.
Pokud jste dnes ještě nepohladili své ego vykonáním dobrého skutku, máte jedinečnou příležitost. Kupte si tibetskou vlajku (Made in PRC, of course), vyvěste ji z okna. Že už je tma? Nevadí. Stejně se nikdo nedívá.
Rum.